VÁNOČNÍ POVÍDKY

Kamarádka

Ve věku asi patnácti roků jsem měl kamarádku s pěknými upřímnými kukadly. Moc se mě líbila. Dala mi na památku fotografii, kterou mám dodnes. Rozprchli jsme se do života, ale často si na ni vzpomenu. Dost mě mrzelo, že jsem ji již nikdy nepotkal.
Ve věku 47 roků, den před vánocemi, jsem vystoupil z tramvaje, s plnou hlavou starostí. První můj pohled padl do očí ženy, které se na mě dívaly, takovými ohníčky, že jsem roztával. Ty oči se za tolik roků nezměnily. Stáli jsme proti sobě zaražení, bez hnutí a nebyli jsme schopni slova. Po několika vteřinách z nás vytryskla slova radosti z tak nečekaného shledání. Teprve pak jsem zjistil, že vedle ní stojí syn o hlavu větší, očividně netrpělivý. Nemohl chápat význam této chvíle. Rychle jsme se snažili každý o sobě něco říci, ale ani jsme si nestihli sdělit, kde kdo bydlí.
A tak se dívám dál jestli ty oči nepotkám. Stejně bylo toto setkání nejhezčím dárkem k tehdejším vánocům.