LÁSKA A ŽIVOT

Jaroslav Hrozek 1999

Vzhledem k tomu, že mé úvahy o životě mají asi 35 stran, doporučuji uložit a pak číst. Také budu rád pokud mně zašlete své, třeba i negativní názory. Děkuji.
Láska a život k uložení
Obsah

P Ř E D N A R O Z E N Í M


Než se narodíme, je jsoucno vlastně ve stejném stavu, jako před stvořením světa. Ne, že by na zemi nežili lidé své osudy, naši rodiče se již většinou seznámili, ale nás se to netýká, my o ničem nevíme a dokonce se většinu důležitých okolností, které ovlivnili jednání a rozhodování našich rodičů nikdy nedovíme. Buď sami zapomněli, jak se říká, zatlačili do podvědomí mnohé své skutky, někdy proto, že je nepovažovali za důležité, jindy je překryly důležitější události v životě, ale také velmi často proto, že na některé svoje činy nemohli být hrdí. Je přirozenou vlastností předkládat svým potomkům sebe jako vhodný vzor k napodobení, nebo také v několika málo, většinou veselých případech, jako příklad toho čeho by se měli ve svém životě vyvarovat. Tedy krátce řečeno, před našim narozením je úplně jedno, je-li doba kamenná, středověk, nebo současnost. Nás to začne ovlivňovat a to zatraceně tvrdě až vykoukneme na svět.

NAROZENÍ


Příchod na svět je právě tím začátkem, podobným tomu, když Bůh řekl "budiž světlo". My ho opět nevnímáme, nebo si na něj nepamatujeme, ale od této doby se začíná odvíjet klubíčko našeho osudu. Někdo říká, že život máme takový jaký si jej vytvoříme vlastním přičiněním. Jiný názor tvrdí, že jen malou část toho co naplňuje náš život můžeme skutečně sami ovlivnit. Myslím, že pravda je někde uprostřed, pro průměrného člověka. Géniové dokáží to první, lidé slabší spíše to druhé.
Je těžké charakterizovat novorozence ,ale myslím si, že se dá vyjádřit slovy "uzlíček pudů", protože vlastně jen vrozené pudy nás v prvních měsících ovládají a vedou. Právě uspokojování, nebo neuspokojování těchto pudů začíná vytvářet náš budoucí charakter. Názory, nechejte ho křičet, sílí mu plíce jsou myslím značně škodlivé. Vžiji-li se do zoufalé posice malého novorozence, který se nemůže domluvit, ani nám vynadat, který strašně moc něco potřebuje a my ho nebereme na vědomí, zaplakal bych s nim také. Podstatně lépe jsou na tom, alespoň zpočátku děti domorodých žen, které je nosí stále na těle. Dítě se přisaje kdykoli samo potřebuje, stálá přítomnost matky je uklidňuje. Náš způsob odkládání dětí do kočárků a postýlek, kde se nechají křičet až únavou usnou je nešťastný.

PRVNÍ DVA ROKY

Asi tak od poloviny roku začne dítě rozlišovat jednotlivé bytosti kolem sebe. Rozeznává známé od neznámých, dává hlasitě najevo radost nad naší přítomností, směje se, má vůbec většinou dobrou náladu, neumí ještě trucovat a je proto velice milé. Také jeho hlídání dokud nechodí není náročné. Nemusíme mít strach že si ublíží. Je to doba kdy je potřeba, ač dítě nemluví, abychom na něj stále hovořili, vlastně, abychom trpěli samomluvou. Je dokázáno, že dítě rozumí lépe nám, než my jemu. Jak jsem řekl, mluvit neumí, ale našemu slovu rozumí. Zpočátku vnímá jen intonaci, klidnou nebo vzrušenou, proto je prospěšné hodně dětem zpívat. Spraví to náladu nám a má to blahodárný vliv na duši dítěte. Dnes se začalo doporučovat i zpívání a poslech uklidňující hudby již v těhotenství. Je prý dokázáno, že dítě reaguje pozitivně na hudbu, kterou bylo zvyklé poslouchat v lůně matky i po narození.
Ale také je to období, kdy si rodiče rozdělují své role v rodině a to nebývá vždy jednoduché. Obzvlášť, má-li manželka tendenci k dominantní roli a manžel, aby si nepřipadal jako bačkora také. V mnoha případech nedojde vůbec k dohodě a dochází k rozpadu manželství. Velmi nepříznivě ovlivňují rozdělování rolí rodiče jednoho z manželů, se kterými jsou v mnoha případech nuceni z ekonomických důvodů bydlet. Většinou straní svému potomkovi a ten druhý v manželském páru nemá pravdu nikdy, ani v případech naprosto zřejmých a do nebe volajících. Toto soupeření pochopitelně má neblahý dopad na psychiku dítěte, které má rádo jak oba rodiče, tak prarodiče a vůbec nechápe a nemůže chápat, proč není v rodině klid.
Když je malé, tak se domnívá, že se rodiče zlobí, protože nebylo hodné, ale později začne často soupeření rodičů a zvlášť prarodičů o přízeň dítěte, a ono toho začne velmi rychle a bystře zneužívat. Přiklání se k nabídce pro něj výhodnější a začne si ji vynucovat trucováním. To již překračuji rozsah této kapitoly, protože charakteristické trucování začíná kolem třetího roku a ještě se o něm zmíním.
Období do dvou let je spíše charakteristické klidem dítěte, hraje si většinou samo, buď doma nebo na písku. Je mu dobře v kolektivu dětí, ale ještě se neumí zapojit do společného hraní. Je soustředěno do sebe, dokonce sebe jako osobnost si neuvědomuje. V zrcadle často nechápe, kdo se to tam na něj kouká. Má rádo, když s nim dospělí hrají hry, při kterých se cvičí. Nechá se sebou provádět až akrobatické kousky, má naprostou důvěru, vůbec se nebojí a je velice veselé. Je mu dobře v náruči dospělého a rádo se mazlí.

POČÁTEK CHÁPÁNÍ A PAMĚTI

Počátky toho, co se dá nazvat chápáním určitých souvislostí a pamětí začínají asi ve dvou letech. Sami si většinou nejsme stavu vybavit něco ze svého dětství pod touto hranicí a to si ještě často nejsme jisti jestli se neztotožňujeme s pozdějším vyprávěním nějaké události našimi rodiči.
Je zajímavé, že již první záznamy v naši paměti ovlivňují naše jednání a chování po celý život. Naše positivní, či negativní zkušenosti utváří náš charakter, naši povahu a my ať se celý život snažíme jak chceme, již moc málo s tím naděláme. Jsme často nešťastní sami nad sebou, že jsme takoví, ale nejsme schopni změnit to, co nám bylo někdy doslova vtlučeno do podvědomí. Jsme schopni se celý život učit různým vědomostem, dosáhnout vynikající zručnosti v mnoha oborech, ale naše hodnocení světa je již dávno předurčeno výchovou v tom nejútlejším dětství.
Bohužel, je to ještě horší proto, že již geneticky je nám předurčen určitý psychologický rys naši povahy a tytéž rodiče, kteří nás takto geneticky vybavili a sami jsou stejně vybaveni, nadále utvrzují negativní rysy naší povahy. Pro dítě z toho není úniku. Proto tedy, nešťastní rodiče vychovávají nešťastné děti a šťastní rodiče šťastné děti. Stejně tak je to o zdraví, inteligenci, nadání, zručnosti apod. Bylo by ideální, kdyby ta lepší polovina populace měla více dětí a ta horší polovina dětí méně, ale ve skutečnosti je tomu naopak. Z toho vyplývá, že hlupáci opanují Zemi, což není příliš optimistický výsledek. Ono je to ale složitější, protože není nic horšího, než bezcharakterní vysoce inteligentní tvor. Úmyslně nepíši člověk.

ŠKOLKA

Školka má podle mého názoru pozitivní vliv na vytváření charakteru člověka. Ač i tam se nesetká malé dítě vždy se správným chováním učitelek, ale je tu určitá profesionalita a nutnost jednat se všemi dětmi přibližně stejně spravedlivě, dále positivní vzájemná kontrola ostatních zaměstnanců školky. Dítě se již začleňuje do kolektivu, tedy umí si hrát s ostatními dětmi, vytváří si první citové vazby, první lásky, na které se po celý život nezapomíná, protože nedošlo k jejich naplnění, jsou idealizovány, jsou opravdové a naprosto čisté jak čistá je dětská duše. Velice ubližují dětem ti dospělí, kteří jejich lásky zlehčují, nebo se jim dokonce vysmívají. To je nejsnazší cesta, jak vychovat člověka citově povrchního a chladného. Člověka který v dospělosti nedokáže navázat trvalý a pevný vztah a umí jen střídat partnery.
Pohled na svět v předškolním věku je již zcela realistický, dítě se již ptá na různé věci, charakteristické slovíčko "proč?". Důležité je vědět, že na co se ptá je i schopno chápat. Samozřejmě ne ve složité formě. Prvotní informace musí být krátká jednoduchá, výstižná a hlavně pravdivá. Nestačí-li to dítěti zeptá se znovu. V tomto období je potřeba mít velkou trpělivost a ochotu odpovídat na každou otázku i když se nám zdá někdy nesmyslná. Dítě někdy svou otázku špatně formuluje a je vhodné před odpovědí se s ním domluvit na tom, na co se vlastně táže. Pomoci mu formulovat správně otázku.
U některých dětí přetrvává zlozvyk z mladšího věku, kdy mu dospělí téměř ve všem vyhověli, že totéž může požadovat i nadále. Často si dělají z rodičů, ale hlavně z prarodičů, kteří svou opičí láskou dítě rozmazlují, poskoky. Sekýrují a vydupávají si vše co si usmyslí. Tomu je třeba klidně, bez afektu zabránit hned v počátcích. Hlavně rodina by měla být v jednání s takovým miláčkem jednotná, aby neměl možnost se přiklánět k té alternativě, která je pro něj nejvýhodnější. Nezvládnou-li toto období rodiče, vyvine se velmi nepříjemné trucování a vztekání, kdy dítě někdy upadá až do záchvatů. Pro milující rodiče je toto období velmi tvrdou zkouškou v diplomatickém umění, odvést pozornost dítěte od předmětu jeho hněvu, tak aby nemuselo být použito násilí. V nejhorším případě velice dobře účinkuje namočení hlavy do studené vody. Dítě se okamžitě uklidní.
Dále v tomto věku potřebuje dítě dostatek podnětů ke svému vývoji. To není v množství hraček. Drahé hračky a jejich velké množství naopak rozvoj spíše brzdí. Je to dostatek příležitosti k tvůrčí činnosti, malování, modelování. Také zpěv, cvičení a první pokusy na klávesové nástroje jsou velmi vhodným doplňkem. Hlavně důležité je dítě za každou, byť ne ještě dokonalou činnost náležitě pochválit a tím je motivovat k další činnosti. Také je dobré naučit dítě vyrábět pro své blízké k svátkům různé dárky a ne jim dat peníze aby něco koupili. Dospělí musí dát najevo, že si dárku váží a měli by si ho alespoň na čas vystavit.

ŠKOLA

Přechod do školy je v životě dítěte velice významnou událostí, která velkou měrou změní jeho dosavadní, jak se říká bezstarostný život. Je to náročné, jak pro dítě, které navštěvovalo mateřskou školku, ale obzvlášť pro takové, které přichází do kolektivu dětí poprvé a hlavně musí si zvykat na školní řád, na nové autority, mimo rodiče a pod. Proto je předškolní výchova velice důležitou průpravou na školu a měli by ji navštěvovat všechny děti, alespoň jeden rok.
Naprosto bezpodmínečnou nutností je návštěva mateřské školy, pro děti z jiných etnických skupin obyvatelstva, kde se doma nehovoří spisovnou češtinou a dítě prostě po nástupu do základní školy nerozumí učiteli ani slovo. Projeví se to samozřejmě negativně v jeho prospěchu, dítě není schopno tento handicap dohnat a velmi často je nuceno navštěvovat zvláštní školu, ač jeho inteligence není o nic horší než u ostatních žáků.
Podobně jsou na tom děti rodičů, kteří měli sami se školou potíže. Nedokáží dítě správně motivovat, poradit mu, když některé látce nerozumí. Často, protože nemají na školu dobré vzpomínky, jsou rozčileni a zahanbeni svými nedostatky, o kterých si bláhově mysleli, že se s nimi již nesetkají, vylévají si zlost na dítě, bijí je za špatný prospěch a tím opět vytvářejí v dítěti negativní postoj ke škole, protože mu přináší jenom utrpení.
Bohužel, náš školní systém tomu všemu velkou měrou napomáhá. Hodně učiva, které by se mělo probrat ve škole je ponecháno jako úkoly na domácí práci. Učitelé si tím ulehčují svou práci, a přetěžují děti, kterým tudíž zbude méně času na hry a odpočinek. Přetěžují také rodiče, kteří v dnešní době musí podávat vysoké výkony v zaměstnání, nebo podnikání. Učitelé by se měli více věnovat právě těm dětem ze sociálně slabších rodin. Není přece zásluhou dítěte, že se narodilo v rodině, kde se klade na vzdělání velký důraz a rodiče se mu proto každý den pravidelně věnují. Učitel ještě lépe připravené dítě vyzdvihuje jako vzor i když zásluha je spíše na straně rodičů, než dítěte.
Dále naše školství zapomíná a to úplně na různou individualitu dítěte, danou mozkovou disposicí, vyniknout jen v určitých oborech lidské myšlenkové a manuální činnosti. Některý učitel se věnuje spíše špičkovým žákům, jiný prosazuje průměrného žáka, ale žák který je vynikající jen v jednom předmětu a v ostatních je podprůměrný, je pro něj nezajímavý. A právě tady dřímá genialita. Je to stejné, jako kdybychom chtěli po žehličce, aby i vysávala, pekla buchty a pod.
Škola je nejdůležitějším obdobím v životě dítěte. Tam se utváří jeho budoucí charakter. Jednak tím, že na něj působí autorita učitele a je velmi dobré je-li to člověk všestranně vzdělaný, zásadový a přitom citlivý. Pro učitele by mělo být jeho povolání posláním, měl by mít mnoho zájmů, jak teoretických tak praktických, aby byl vzorem pro největší počet žáků. Výuka by se neměla striktně držet osnov, ale učitel by měl doplnit výklad i svými životními zkušenostmi. Často si žáci pamatují po letech nejvíce právě ty chvilky, kdy učitel vykládal o životě. Samozřejmě nemusí to být jen jeho osobní zážitky, ale v literatuře je plno moudrých ponaučení od světových klasiků. Vhodně použitý citát, nevytržený z kontextu často hluboce zapůsobí a dlouho se pamatuje.
Pochvala je nejúčinnějším nástrojem v rukou učitele. Jistě, nejde chválit tam, kde očividně výsledky nejsou, ale každý žák má nějakou vlastnost či dovednost, které by si měl učitel všimnout a hlavně žáka problémového za tuto dovednost pochválit. Zlepší se tím celkový postoj žáka k učiteli a ke škole a hlavně výrazně se zlepší jeho prospěch i v předmětech ve kterých doposud nevynikal. Přímo katastrofou je učitel, na kterém je hned na první pohled vidět, že vyučuje bez zájmu, nejraději by to měl již za sebou a jeho hlavní výchovné metody jsou kárání, napomínání a tresty.
Na nižším stupni základní školy, jsou vztahy mezi žáky celkem vyrovnané. Nedochází k přílišnému ubližování mezi žáky navzájem. Duše těchto dětí jsou převážně čisté a jejich jednání upřímné. Ale na vyšším stupni již dochází k agresivitě, k mazáctví, nebo-li šikanování slabších žáků, těmi silnějšími, nebo těmi, kteří se spojí do skupin aby si navzájem dodali odvahu. Jsou to děti ne z materiálně chudých rodin, ale citově zanedbaných, kde něco jiného se hlásá na veřejnosti a něco jiného se říká v kruhu rodinném. A právě děti pocházející z rodin, kde nejvyšší modlou jsou peníze a postavení, které jim ve společnosti pomohou vytvořit ,patří nejčastěji mezi ty žáky, kteří ubližují jiným. Zde je zase na škole, aby odhalovala a trestala nemilosrdně takové žáky, protože ti dokáží znepříjemnit školní docházku velkému množství spolužáků. Bez pomoci učitele si postižení žáci sami poradit nedovedou, bojí se žalovat, protože mnoho učitelů jejich stížnost nevyslyší a bojí se pomsty od šikanujících spolužáků. Tento zážitek a křivda se hluboko na celý život vryje do duše dítěte a jsou časté i případy končící toto utrpení sebevraždou. Je velice nutné, aby ze strany školy i rodičů byl každý náznak, že dítě je týráno, brán naprosto vážně. Hlavně obrátí-li se dítě na učitele, nebo rodiče, nesmí být odbyto jako žalobníček. Již ten fakt, že dítě v sobě sebralo tolik odvahy a svěří se i s rizikem, že nebude-li pachatel usvědčen a potrestán, bude za žalování potrestáno, je varující skutečnost.
Bylo by bláhové se domnívat, že je-li člověk malý, má jen malé starosti, nebo dokonce žádné. V představě některých dospělých žije dítě v neustálé radosti a blaženosti. Ale opak bývá často pravdou. Dítě se svými nedostatečnými zkušenostmi, nedokáže řešit pro nás banální záležitosti, často žije v neustálém strachu, že udělá chybu a bude káráno. Pak nám před očima vyrůstá dítě zakřiknuté, které se nedokáže spontánně radovat, straní se společnosti, zadrhává při výslovnosti apod.
Na dítě jsou kladeny na jeho věk až neuvěřitelné požadavky. Ne jen to, že by mělo dobře zvládat výuku, ale ono se musí naučit žít ve společnosti, naučit se všem nepsaným pravidlům společenského a rodinného života. Musí dobře vycházet se spolužáky, musí si umět poradit v citových záležitostech. Musí se naučit různým sportům, ale také se prát, aby se dokázalo bránit. Musí ve velmi krátkém čase pochopit celou složitost technické civilizace a to tak, že předčí v používání nové techniky generaci svých rodičů. A zde je právě ten nejdůležitější cíl ve výchově dětí. Vytvořit jim takové citové zázemí,aby ve všech oborech lidské činnosti pokročili dál než jejich rodiče a učitelé. Pokud si generace rodičů a učitelů může s klidným svědomím odpovědět, že udělala vše pro naplnění této myšlenky je to dobré. Ale sám se obávám, že tomu tak zdaleka není. Že dlužíme svým dětem příliš mnoho lásky, pochopení a volného času. Jedni se věnují touze po penězích, druzí naopak prosedí celý život v hospodách. Jak jsou na tom děti z neúplných rodin je až žalostné psát, protože někdy nevědomě, ale většinou cíleně vypěstuje rodič nenávist proti opačnému pohlaví, než je ten který má dítě ve výchově. Bohužel i vinou soudů dostávají většinou dítě do výchovy ženy a to i v případě, že je zřejmé, že otcova výchova by byla kvalitnější. Tím se stává, že hlavním vzorem pro dítě v neúplné rodině je 99% matka a ve škole z 80% učitelka. Kde si má v této situaci dítě vzít příklad mužského chování, v kladném slova smyslu, nevím.
Jak jsem již uvedl, dítě se toho musí mnoho naučit ve velmi krátkém čase. Je proto povinností rodičů dát dítěti co nejvíce příležitosti pro navštěvování zájmových kroužků. Tím myslím doslova činností, které dítě a ne rodiče zajímají. Tím nemyslím, že je na škodu, neumí-li si dítě vybrat, nějaký kroužek mu doporučit. Ale zjistíme-li, že dítě chodí jen z povinnosti a bez zájmu, ukončeme toto trápení bez výčitek. Dítě je jako člověk originál a nikdy nebude nástrojem pro naplňování našich nesplněných přání. Nechejme ho střídat různé zájmy, kterými se většinou chce vyrovnat svým spolužákům. Tyto zkušenosti mu dají do života širší záběr vědomostí nutných pro správný výběr povolání, či studia. Musíme si uvědomit, že široké spektrum vědomostí dítěte mu bude velkou pomocí v životě, až opustí školní lavice. Protože jen málo kdo bude vykonávat jedno povolání celý život. Většina lidí naopak vystřídá mnoho povolání, která spolu nemají často vůbec žádné společné základy. Na základní, střední i vysokou školu je třeba hledět, jako na školu, která dává všeobecné vzdělání, ale na různé úrovni. V praxi se stejně každý všechno učí znova úplně od začátku. To platí v omezené míře i pro učební obory, kde přeci jenom je od začátku zaměření na určitý obor a vyučenec má proto při ztrátě možnosti vykonávat svůj původní obor, většinou problémy s uplatněním na pracovním trhu. Je proto nesporně výhodné dosáhnout aspoň úplného středoškolského vzdělání.

L Á S K A   A   Z Á J M Y

Není jen učení a různé zájmy, ale je tu i oblast citová, která zasahuje do života dítěte určitě více. Berme proto tuto problematiku od prvopočátků naprosto vážně, nezlehčujme ji, protože i ze školních lásek vznikají pevná celoživotní manželství. Doporučovat dítěti zkušenosti s více partnery není rozhodně na místě. Je mnohem lepší mu vysvětlit, že nemůže mít požadavky jenom na partnera, ale že musí pracovat především sám na sobě. Pěstovat v sobě kladné povahové vlastnosti, přirozenou morálku, takt a snahu porozumět nejen sám sobě, ale i druhým. Zvláště důležitou vlastností je umět naslouchat.
I přes veškerou snahu dítěte dosáhnout dokonalosti a zasloužit si milovanou bytost je dobré mu vysvětlit, že v oblasti citové se většina nejdůležitějších pocitů, která ovlivňují naše rozhodnutí naprosto zásadně, odehrávají v oblasti neverbální, tedy nemluvené. Jsou to ty vjemy, jako je vůně člověka, teplý či studený, vlhký či suchý dotyk a řada dalších těžko definovatelných. V takovém případě nám nepomůže ani největší láska a je nutné vědět, že nezbývá nic než z bolestí vyklidit pole. Samozřejmě v této situaci potřebuje dítě naši největší oporu a lásku a citlivé vysvětlení, že život jde dál a že na ně jistě čeká ještě lepší partner, se kterým si bude rozumět ve všech oblastech citového života.
Dobré je neopouštět pro partnera své záliby. Protože partner by nás měl brát i s nimi. Partner, který to udělá se stane nezajímavým, prázdnou osobností a je pro tuto vlastnost nakonec opuštěn. Partner musí mít na druhém co obdivovat, vážit si ho pro určité nevšední schopnosti.To je deviza platná po celý život, hlavně až přejde prvotní zamilovanost a nastanou všední dny života, často velmi nelehké.
Bohužel v oblasti mezilidských i intimních vztahů kopírujeme nevědomky naše rodiče a šťasten ten, kdo může kopírovat pozitivní prvky chování. V opačném případě to nemá dítě lehké a to po celý život, protože svoje nesprávné chování přenáší na další generaci atd. Proto hlavními prvky je osobní i morální čistota, slušné přirozené vystupování a upřímný zájem o druhé lidi. Pomáhat nezištně těm, kteří pomoc potřebují. Zastávat určitý názor, ale nestydět se přiznat že jsem se mýlil. Na omyl má každý právo. Jen člověk bez vlastního názoru se nemýlí.

V Í R A

Víra je velmi tenkým ledem, na který se pouštím a jsem si toho plně vědom. Ale uvědomuji si, že nemám právo nikomu brát jeho víru. Již proto, že mnohým pomáhá zvládat životní těžkosti s naprostou oddaností. Vnáší do jejich duše potřebný klid, což se psychologům bez léků tak snadno ani v dnešní vzdělané době bezezbytku nedaří. Samozřejmě vírou nemyslím fanatismus, sekty a pod. Tam jde o masové ovládání a okrádání lidí. Záměrně se jim vymývají mozky neustálým opakováním frází. Není připuštěna žádná diskuse a vlastní názor. Dochází k zastrašování, k uvržení do pekel a pod.
Jednoznačně positivní dopad má víra na výchovu dětí. Pěstuje v nich další rozměr, kterému se říká svědomí. A toto svědomí často dokáže člověka vést po správné cestě po celý život. Člověk ani nepotřebuje znát zákony a desatero Boží přikázání ho stále vede. Víra jako nejvyšší autorita je nezastupitelná, právě tam, kde selže autorita rodičů a školy. Dítě ještě nepochybuje o tom co je mu jako pravda předkládáno a proto věří plně celou svou duší. Až později začne uvažovat o tom, že Bible datuje vznik zemně asi před šesti tisíci lety a zároveň se dovídá o nálezech prehistorických kultur několikanásobně starších. Tím dostává tato víra velmi vážnou trhlinu. Rozhodně nestačí fráze, neptej se a věř. Je pravda, že již samo pochybování je pokládáno za hřích a mnoho věřících se proto bojí pochybovat. Vědomě zatlačují do podvědomí vše co se naučili o historii a dokonce zpochybňují nálezy archeologů.
Mě samému je přijatelnější věřit v něco nejvyššího, bez zaměření se na určité náboženství. Na světě je tisíce různých náboženství a všechny tvrdí, že ten jejich Bůh je ten pravý. Proto je lepší věřit v jednoho Boha pro všechny lidi na světě. Mnoho lidí věří proto, že se bojí smrti a většina náboženství slibuje buď posmrtný život v ráji, nebo převtělení do jiného tvora. Slibuje něco co se nedá dokázat ani popřít. Zde platí filosofické pravidlo. Neexistence neexistujícího se nedá dokázat a na této pravdě je vlastně postaveno každé náboženství. Mě samému vidina něčeho nekonečného ať štěstí, nebo utrpení je naprosto, jako cíl nepřijatelná. Já se domnívám, že opravdovým štěstím je to, že život smrtí končí a že již není žádné potom. Opravdové vysvobození od všeho zlého i dobrého. Naprosto příšerná představa, že by člověk měl žít, byť v ráji, ale na věčné časy. I to dobré se jednou přejí a znechutí.
Vznik víry má více důvodů a jsou zcela pragmatické. Ti kteří chtěli vládnout lidem věděli, že nebudou-li mít za sebou něco, čeho by se lidé báli víc než jich a jejich moci, jako vládci neobstojí a budou zabiti. Proto tvrdili, že nejsou obyčejnými lidmi, ač tak vypadají, ale že mají božskou podstatu, že Bůh je chrání a usmrtí každého kdo by jim jen myšlenkou chtěl ublížit. To byl vlastně nejdůležitější nástroj moci. Pak již bylo snadné vydávat nařízení v prvopočátcích jako zakázané posvátné tabu, později desatero přikázání až po zákony řídící celou společnost. Vydávat určitá pravidla jako posvátné tabu mělo veliký význam pro zdárný vývoj společnosti, protože nebyli všichni na takové úrovni aby pochopili proč se mají určitých činností vyvarovat, byl to nejjednodušší způsob. V dobách, kdy byl prostý člověk ve svém jednání ovládán hlavně svými pudy, zřejmě jiné cesty nebylo. A je pravda, že tento prostředek slouží dobře po celá tisíciletí, až do dnešní doby a byl pro společnost, přes všechny chyby a omyly vlastně přínosem. Náboženství bylo nositelem vzdělanosti.

P U B E R T A

Puberta, to je prubířský kámen naši výchovy. Zde se ukáže jak kvalitní a trvalé jsou naše pravdy. Zda vycítí dítě nutnost postavit se proti našim názorům, či ne. Je zajímavé, že pro další zdravý vývoj dítěte je puberta vlastně prospěšná. Je to období, kdy si dítě na nás ověřuje pravdivost našich slov a činů, učí se bojovat se životem a my jsme mu vlastně takovým cvičným zápasníkem při tréninku.
Znovu se zde potvrzuje stejné pravidlo, je-li dítě živé, až zlobivé, je zdravé. My máme v tomto období pocit, že nás dítě nemá rádo, nebo že nás dokonce nenávidí, ale není tomu tak. Mnoho rodičů zkoušku tohoto období nevydrží a někdy je to psychicky zlomí. Ne nadarmo se říká "Pane Bože, dej nám sílu, aby se nám zdravý rozum zachovati ráčil." Nezvládnutá puberta má také za následek dřívější odchod dětí od rodičů, tím, že urychleně vstoupí do manželství. Je to nešťastné řešení, protože učiněno z nezralosti, a tato nezralost je i nadále handicapem v manželství a při výchově jejich dětí.
Průběh puberty, její délka a intenzita není u všech dětí stejná. Záleží na povaze dětí, tak rodičů, na úctě dětí k rodičům, na zájmech dětí a pod. Obecně platí, čím více má dítě zájmů a sportovního vybití, tím je puberta snazší.
V každém období vývoje dítěte je dobré nabídnout mu knížky, které kvalifikovaně a úměrně věku dávají odpovědi na jejich otázky. V pozdějším věku je vhodnější nechat takovou knížku nedbale ležet a dítě si ji tajně se zájmem přečte. Je-li dítě sdílné, je vhodné hovory citlivě usměrňovat na problematiku, která by dítě mohla zajímat a pak máme možnost osobně předat hodně svých životních zkušeností.

M A N Ž E L S T V Í

Výběr partnera na celý život, to je tak obtížný úkol i když k němu člověk přistupuje naprosto poctivě a zodpovědně, stejně má celý život pocit, že mohl uvažovat a jednat lépe. Problém spočívá v tom, že ty partnery, které jsme si nevzaly a neřešíme s nimi tedy každodenní starosti, si časem idealizujeme a ten partner kterého jsme si vzali v této nerovné soutěži zrovna často nevyhrává. Je zajímavé, že i v partnerských vztazích, které trvali i několik roků před manželstvím a oba se domnívají, že se navzájem již dobře znají, dochází po svatbě k oboustrannému poznání, že se navzájem manželé vůbec neznají. On totiž přechod z mileneckého vztahu do vztahu manželského, je takový kotrmelec, na který snad nemůže být připraven nikdo.
I když oba partneři přistupují k problémům naprosto čestně, s nejlepšími úmysly, velmi často se nemohou dohodnout.
Vím, je to způsobeno tím, že každý považuje ten svůj názor, či pravdu za ten jediný správný a s nejlepšími úmysly za něj bojuje. V těchto bojích jde také o to, kdo bude mít i v budoucnu vůdčí postavení v rodině. V zájmu klidu a pohody při výchově dětí by tento spor měl být vyřešen co nejdříve. Katastrofou je bojuje-li se celý život, oba to velmi vysiluje a nemá to dobrý dopad na výchovu dětí. Bydlí-li manželé sami, většinou je tato otázka docela brzy vyřešena, ale bydlí-li s některým z rodičů, není v tomto sporu rovnováha sil a většinou prohrává ten, který za sebou nikoho nemá. Pochopitelně výsledek tohoto klání cítí po celý život jako křivdu. Protože v mnoha rozhodováních nemá nikdy pravdu i kdyby ji tisíckrát měl. Pokud je partner zahnaný do takovéto pozice dostatečně povahově silný, je jediné správné řešení tento vztah co nejrychleji ukončit. Jinak se cítí po celý život jako bačkora.
Samozřejmě, manželství není úplná životní tragédie, má i pěkné stránky, ale zrovna si nemohu vzpomenout jaké. Ale ano, člověk se má s kým pohádat má-li zrovna chuť. Už tedy vážně. Manželství dává životu náplň, člověk není sám na starosti, ani radosti. A právě prožívání i malých radostí ve dvou má jedině smysl. Všechno co člověk dělá, dělá pro někoho. Já vím dokonalá manželství buď neexistují, nebo jsou velmi vzácná. Ale přesto manželé by se neměli jen navzájem milovat, měli by být přáteli, měli by se navzájem vážit a hlavně být si oporou na stáří. V sexuálním vztahu by měli být k sobě jemní, ohleduplní a nesobečtí. Po celý život je důležitá mravní i osobní čistota. Dbát na svůj zevnějšek. Jedním z pilířů dobrého manželství je pravdomluvnost. To neznamená, že by člověk neměl právo na svá drobná tajemství, ale v zásadních věcech musí mít partner jistotu, že to co je mu předkládáno je pravda.
Častým kořenem sporů je otázka, kdo a jak bude nakládat s penězi. Já se domnívám, že by to měl být ten, kdo více vydělává, je šetrný a má jasné ekonomické uvažování. Samozřejmě, že i zde musí dojít k vzájemné dohodě, ale je nesporné, že rodina nemůže utrácet víc než kolik společně vydělá. Takové tendence jsou bohužel časté, ze strany jednoho partnera a netvoří-li si rodina dostatečnou finanční rezervu, může na to zle doplatit.
Dnešní, moderní manželství, by se mělo řídit zásadou že živitelem rodiny nemusí být vždycky muž, ale že tuto roli může převzít i žena, má-li k tomu lepší předpoklady a o její práci a odbornost je v určité době na trhu práce větší zájem a je-li její příjem výrazně vyšší než příjem muže.
To stejné platí i o dělbě domácích prací. Je naprosto jedno, kdo s manželů se více stará o děti a domácnost, tedy kdo pere, vaří, uklízí, nakupuje a pod. Žádná práce pro rodinu není taková, že by se měl člověk za ni stydět. Myslím si, že dřívější rozdělení prací na tradičně mužské a ženské je již zastaralé a vzájemným vztahům prospívá společná dělba práce, ale se zřejmou pílí na obou stranách. Lenost jednoho z partnerů tyto dělbu vážně narušuje.

D Ě T I

Děti jsou tím nejkrásnějším darem do manželství a do života. Nic nemá takovou hodnotu. Jsou pro rodiče silným vzájemným pojítkem, ale i častým jádrem sporů. Jsou radostí a požehnáním. Teprve děti dávají našim životům smysl, jsou pokračováním života. Je mě velice líto lidí kteří se neoženili, nebo i oženili, ale nemají děti. Jejich život je prázdný, beze smyslu. Dvakrát v životě je člověk obdarován tímto nejkrásnějším darem. Svými dětmi a vnoučaty. Bohužel v době, kdy má rodič své děti musí pracovat na své kariéře, aby zabezpečil hmotně rodinu a na ty nejmilovanější mu zbývá jen málo času. Nebo je unaven a přes veškerou snahu je společně strávený čas často jen slabým odvarem toho, jak by si to rodič i děti představovali. U vnoučat je tomu jinak. Prarodiče jsou již na konci pracovní kariéry, jedou ze setrvačnosti, využívajíce životních zkušeností. Vnoučata si berou na hlídání, když mají náladu, a hlavně pro vlastní potěšení. Prarodiče jsou již vyzrálí, s velkou dávkou životních zkušeností, kterými mohou obohatit vnímavou dětskou dušičku. Často bývají hlavně pro děti v pubertě příbuzní, větší autoritou než rodiče a jim se chodí svěřovat se svými životními problémy. A je dobře, když jim umí citlivě a diskrétně, důvěryhodný příbuzný poradit.
Také je dobré si uvědomit, že pro dítě je širší příbuzenstvo jeho celá rodina. Malé děti říkají strýčku a této i lidem kteří jsou s rodiči jenom známí. Dítě cítí v co nejširší rodině jistotu. Nevím je-li to pozůstatek z kmenového společenství, kde se o děti starala celá vesnice, bez ohledu na to byli-li vlastní nebo cizí.
Dětem je třeba vykládat pohádky od nejútlejšího věku, kdy ještě sami neumí mluvit a zpívat jim hlavně národní písničky. O zapojení do různých kroužků, aby dítě dostávalo co nejvíce podnětů, jsem se zmínil již dříve. A znovu opakuji, dítěti musíme odpovědět na každou otázku. Protože později se na nás již s důvěrou neobrátí a informace si může sehnat i s pochybných zdrojů.
Jak budeme přistupovat k výchově vlastních dětí, tak ony budou až dospějí vychovávat svoje děti. A bude nám velmi nepříjemně, když v jejich jednání rozpoznáme napodobování a opakování našich vlastních nedostatků. Je velice deprimující vidět se v jednání svých dětí jako v zrcadle. Tyto chyby nelze již napravit.

V Ý S T U P N A V R C H O L

Období, kdy si člověk pořídí rodinu a děti, je také dobou, kdy musí pracovat tvrdě na své kariéře, aby tu svou rodinu hmotně zabezpečil. Tady se střetávají dva zájmy. Rád by se věnoval dětem a své mladé manželce, ale mladá manželka a děti chtějí mít co na sebe a do sebe.
Budování kariéry, nebo jen vydělání dostatečného množství peněz se dá řešit různými způsoby. Těžkou, lépe placenou prací, přesčasovou prací, nebo zvyšováním kvalifikace. Já osobně jsem pro ten poslední příklad. Pracovat na svém odborném vzdělání. Když už jsem si nějaký obor vybral, který mě má celý život živit, je důležité získat o něm co nejvíce informací a tím se dostat na pracovišti na přední místo. Samozřejmě, že se to neobejde bez problémů, protože člověk velmi brzy narazí na starší již pomaleji myslící generaci, která se ho snaží odstranit opravdu nevybíravými způsoby. Boj o místo na špici je tvrdý, strach o postavení získané roky, přimějí jinak slušného člověka k podlým postranním činům. Ne všechno se dá říkat nahlas a každému. Jen málo lidí je na takové úrovni aby přijaly kritiku a byly za ni vděční, protože je chrání před vlastními chybami. Kritizující člověk nám vlastně pomáhá. Mlčí-li, nebo přikyvuje na každou hloupost, dostává nás vlastně na šikmou plochu vlastních chyb a možná má z toho v hloubí duše radost.
Proto je dost důležité, do jakého pracovního kolektivu se člověk dostane a pozná-li, že upřímnost je tam slovo neznámé, je lepší kolektiv opustit včas a zkusit štěstí jinde. Ale neměnit přitom příliš často obor ve kterém dosáhl určitých znalostí. Vždy by to mělo být aspoň příbuzné, aby toho co člověk nezná a musí se v krátké době doučit nebylo mnoho.
Většinou člověk pozná už v dospívání, že se bude muset přizpůsobovat a učit celý život, o tom to opravdu je. V životě často člověk musí volit mezi koukáním na televizi a čtením odborné literatury a pod. Moje krédo je, že člověka poznáš podle přístupu k práci. Pasivní přístup, kdy zaměstnanec neudělá pořádně ani své základní úkoly, přímo nesnáším. Je třeba aktivně a tvořivě přistupovat k práci. Raději udělat něco navíc, vymyslet nový způsob a nová řešení. Přemýšlet o zadaném úkolu ze širšího hlediska, měnit špatné, ale zaběhlé stereotypy.
Kdy jindy, než právě teď, by měl žít člověk tvořivě a aktivně. Není nač čekat, život uběhne jako voda a když se ohlédneme, měly bychom za sebou vidět nějaké dílo a ne promarněné roky, třeba vysedáváním po hospodách. Právě této kategorie hospodských povalečů je mě nejvíce líto, protože jim utekl život, zdegenerovala se jim mysl a oni se na stará kolena umí sotva podepsat a čtou jako žáček v první třídě. Naprosto zbytečný život, kterým velmi často zkazí život svým manželkám a dětem. Ale abych nekřivdil mužům, ženy dokáží promarnit život stejně nehorázně a nestydatě. Některé ženy jsou vlastně příživnice, ale společnost je k tomuto jevu bohužel tolerantní. Častěji podávají návrh na rozvod, protože z 90% jim soud přiřkne děti do opatrování a ony mnohdy žijí z přídavků na děti a jiných promiskuitních příjmů. Jaký neblahý vliv to má na výchovu jejich dětí poznáme až dorostou a začnou žít stejným způsobem, jako jejich matka. Již nikdo tyto chyby nenapraví a další a další generace je zatížena prvotním hříchem. Myslím, že to je pravý výklad bible a že je tam poukazováno na přenášení chyb z generace na generaci. Ne to, že Eva svedla Adama. Kdyby to neudělala tak by Země byla pustá a nesličná. Jen ta boží hovádka by opanovala Zemi.
Proč dávám takový důraz na vzdělání? Protože člověku otevírá širší obzory nejen v tom specielním odborném vzdělání, které studuje a za které dostane vysvědčení, ale všeobecně se člověk naučí přemýšlet o věcech v životě, naučí se sestavit si ten správný žebříček hodnot a to není málo. Vždyť si představte ten rozdíl, jít životem s klapkami na očích, nebo s očima dokořán otevřenýma. Je dobré když to jde i později, ale hlavně v první polovině života by měl člověk informace hltat, nasávat všemi smysly, hodně číst, navštěvovat přednášky, diskutovat. Jen tak dostane do pohybu a udrží ji v něm, tu šedou kůru mozkovou. Jen tak se co nejpozději dostaví stav v názvu dalšího pokračování.

S T A G N A C E

Přichází nepozorovaně, člověk si dlouho fandí, že je stále ve stejné, ne-li lepší výkonnosti, než-li před tím, ale později si musí připustit, že na stejný výkon potřebuje více času, již nedohání tramvaj s takovou lehkostí, jako dříve a pod.
V tomto období člověk těží ze setrvačnosti a zkušeností, které získal, pokud je získal v předcházejícím období. Snaží se aby okolí nepoznalo, že již není v takové formě, jako doposud, ale je to snaha marná, sil ubývá a přepínáním organizmu si člověk spíše pokazí zdraví, které se stejně začíná s přibývajícím věkem povážlivě ozývat. Záměrně neuvádím věk určitý, to je u každého jedince různé, ale u průměrné populace je to tak kolem padesátky. Začne se objevovat nespavost, tím následně špatná nálada, bolesti v zádech a kloubech, zažívací potíže, nebo u těch silnějších cukrovka a cévní poruchy. V období totality, přes všechny jeho špatnosti se pracující v tomto věku a zdravotním stavu převáděli na lehčí práci, často bez omezení výdělku. Dnes v tvrdé konkurenci o místo, jakmile pracovník onemocní na delší dobu je vlastně automaticky nezaměstnaný. Toto vědomí pochopitelně nutí k přecházení nemocí a tím následně k dalšímu zhoršování zdravotního stavu. Pracovník se dostává na šikmou plochu, která při dnešní invalidně důchodové politice končí na sociálním dně a chudobě, za poctivou celoživotní práci. Posouvání důchodové hranice je proto nehorázností obzvláště proto, že zatím vysoký průměrný věk je tvořen generací, která v dětství nepoznala penicilín a vydrželi jen silnější jedinci. Druhou závažnou skutečností je že podíl na vysokém průměrném věku mají hlavně ženy, protože rozdíl mezi muži a ženami je více než deset let. Je zajímavé sledovat tabulky jubilantů, kde je třeba ve věku 90 let 16 žen,ale ani jediný muž. Stejně zajímavé je podívat se na složení populace v domech starousedlíků. Samá vdova, ale vdovců jako šafránu. Tímto neradostným konstatováním jsem se vlastně dostal k názvu další kapitoly.

S E S T U P

To už vlastně o sestupu bylo, ale ono to pokračuje neradostně dál. I když lékaři doporučují naučit se žít s handicapem stáří a nemocí. Naučit se radovat z každého dne, s dětí, vnoučat, ze zpěvu ptáků a pod. V dnešní době již hodně důchodců studuje universitu třetího věku, což je udržuje v duševní svěžesti. Dostává se jim mnoho nových informací z vědy, které jsou tolik důležité, právě proto, že od ukončení školní docházky uplynulo často více než padesát let. Jde také o akci společenskou, protože důchodce, často již bez svého životního partnera se dostane mezi lidi společného zájmu. Tito studenti se učí zvládat výpočetní techniku a jsou tedy schopni být rovnocennými partnery svým dětem a vnoučatům. Samozřejmě nejvíce času je rozumné věnovat právě vnoučatům, nepromarnit žádnou příležitost, v každém věku je dítě jiné a potřebuje jiný přístup a jiné informace a jiný způsob trávení volného času. Zde platí nejvíce pravidlo, dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Naše životní zkušenosti jsou pro dítě velice cenné a děti jsou ti nejvděčnější posluchači. Říká se, že děti a staří lidé mají k sobě velmi blízko.

V Z P O M Í N K Y

Vyprávění babiček, ale bohužel jen mála dědečků, jak již shora uvedeno, má své osobité kouzlo. Vypráví o stavu společnosti v době, když oni byli malí, kdy ještě ani jejich rodiče nebyli na světě, a je to tedy pro ně velmi dávno a z je jich pohledu to zní jako pohádka. A to je důvod proč píši tyto řádky, protože jeden nikdy neví, bude-li mít možnost osobně své zážitky sdělit.
Jak člověk stárne vzpomíná častěji na dětství a i ty zážitky, které byly v té době neradostné, jsou vlastně tím, že jsme je překonali ve zdraví, radostné. Optimismus to je to pravé co by mělo z našeho vyprávění vyvěrat a ten bychom měli následujícím generacím předat. V tom vidím poslání a myslím, že je to i povinnost starší generace vůči mladší.
Musím se ještě zmínit o jedné velmi citlivé oblasti lidského života. Tak jako je správné, že po svatbě dítě opustí rodiče, a rozumní rodiče ho v tom podpoří, protože pokud, tak neučiní, začnou se během života nenávidět. Jak klasik říká "musíme se rozejít, abychom se měli rádi". Tak je rozumné, když si rodiče včas zažádají o penzion pro důchodce, kde budou mít na stará kolena odbornou péči, kterou jim zaměstnané děti přes veškerou lásku zajistit nemohou. Vypadá to sice krutě, ale ono se vždycky říkalo, že jedny rodiče se postarají o deset dětí, ale deset dětí se nepostará o jedny rodiče. Ony totiž ty děti mají již své děti a vnoučata a mají toho většinou ještě při zaměstnání nad hlavu. Jak se říká neví kam prvně skočit.
V pozdním věku, člověk již velmi špatně přijímá nové informace, uzavírá se více do sebe do svých vzpomínek na svoje dětství a mládí. Vzpomíná na ty, se kterými mu bylo dobře, ale buď již nejsou na světě, nebo na sebe nemají adresy, ale často se i bojí po mnoha letech navštívit milovanou osobu, aby si nepokazil zidealizovaný obraz. Častým důvodem je hlavně u opačného pohlaví obava o zásah do rodiny, a o to, že se rozjitří dávno již zapomenuté city. Sám jsem takový nevinný a čestně myšlený pokus učinil a nedopadlo to dobře.
Zde dochází již k fázi života, kdy se dostavuje lítost nad tím co člověk včas neudělal a je si plně vědom, že to již nestihne udělat. Dostavuje se marnost veškerého dalšího snažení a mnoho lidí si říká, že už by zde raději nebyli. Většinou se nebojí smrti, ale bolesti, či dlouhého utrpení. Také nechtějí být dlouho nikomu na obtíž, protože není nic víc ponižujícího, než se doprošovat pomoci, zvláště jeli poskytována se špatně skrývanou neochotou.
Dalším důvodem, proč již nemá člověk chuť žít je to, že většina vrstevníků to má již za sebou a člověk nemá nikoho s kým by si opravdu rozuměl. Třeba se mýlím, ale v domovech důchodců to soustředění vrstevníků je a tento důvod možná odpadá, protože dokonce ve vysokém věku se tam uzavírají nové sňatky. Musí jít zřejmě o určitou renesanci lásky. Na druhé straně je silně deprimující, že je tam velmi často vypravován pohřeb.

K O N E C