DVOJČATA


Narodili jsme se v roce 1946, bratr jako první já druhý, ale podle rodného čísla jsem já první a bratr druhý. Já se jmenuji Jaroslav a bratr František, ale čert ví jestli je to tak doopravdy. Pravda je, že oba slyšíme na obě jména, jistota je jistota. Já jsem vážil 1,7 kg a bratr 1,9 kg, což na dobu bez inkubátorů nebylo moc. Vzhledem k váze a faktu, že jsme se narodili v 8 měsíci nás rychle pokřtili, abychom neodešli do věčných lovišť po církevní stránce nezaopatřeni. Abychom si udrželi tělesnou teplotu, byli jsme baleni do silných vrstev nejrůznějších tkanin a dopékáni v troubě.
Doba to byla zvláštní, byla po válce veliká populační explose a tedy se narodilo i hodně dvojčat. Mezi našimi vrstevníky se kterými jsme kamarádili jich bylo pět párů. Byl lístkový systém, jídlo bylo odměřováno a tak jsme se o ně i prali. Vzpomínám si, že jsme byli stále při chuti.

Je těžké uhlídat jedno dítě, když začne být jak živé stříbro, natož dvě malá batolata, aby se nám při přebalování neskutálela z postele či ze stolu a ještě horší je zabránit úrazu, když začnou chodit, do všeho vrážet a vše stahovat na sebe. V té době mě bratr praštil pohrabáčem nad oko, udělal mě tam jizvu a hned byl pryč problém s rozpoznáváním. K větším úrazům hlavy a otřesům mozku, by rozhodně u dvojčat docházet nemělo, protože jsou často dříve narozeny a tím je i nervová soustava labilnější a zranitelnější. Je dobré mít děti pojištěné i když to samo je úrazu neochrání. Naše maminka na stáří mnohokrát litovala, že se víc práci věnovala, než nám. Jeden moudrý muž prohlásil, že žádná práce pro společnost není důležitější, než výchova vlastních dětí. Vše je možné oželet, ale zdraví vlastních dětí ne.

Netrestejte své děti fyzicky ani psychicky. Bohužel za našeho dětství se používalo v hojné míře obojího a vede to k těžkým psychickým depresím na celý život. I když je to často k nevíře, děti se dají vychovávat pochvalou, vlídným slovem, v nejhorším případě přísným pohledem a hlasem. I když vám vaše děti pokreslí čerstvě vymalovanou zeď, rozbijí sklo u sekretáře, zatlučou hřebíky do zásuvky a zůstanou-li naživu, věřte, že tělesným trestem se nic nenapraví. Také vyhrožování dětem polepšovnou apod. je krutým psychickým týráním.

Je hlavně třeba mít na paměti, že jednovaječná dvojčata jsou jiná. Ne normální nebo nenormální, ale jiná, jako je žena v jiném ne v nenormálním stavu. Hlavně společností jsou vnímána jako jiná. To neznamená, že by byla dvojčata v životě neúspěšná. Znám ve svém okolí dvojčata, která jsou spíše nadprůměrná, zvláště jednovaječná, která se často věnují stejným zálibám a mají i stejné povolání. Dochází pak k celoživotní soutěži a tím k nadprůměrným výkonům. Ale pozor, zatěžuje to organismus nadměrně fyzicky i psychicky a ne každý to bez následků vydrží. I když zametání cestičky by mohlo mít následky horší.

Alespoň rok školky rozhodně dvojčatům prospěje, ale nedávejte je do první třídy brzo. I když jsou stejně nadaná jako jiné děti, jsou více na očích, všichni je znají jménem, ale ony neznají jménem všechny a již vzniká první pocit méněcennosti. Jedním předpokladem k úspěšnosti je schopnost oslovovat každého jeho jménem a tento předpoklad nejsou schopna dvojčata splnit. Právě jiné postavení ve společnosti je nejčastějším psychickým problémem dvojčat. Dvojčata si vystačí při hře sama a nejsou nuceni se učit od malinka navazovat kontakty. To později způsobuje v životě problémy. Pro nás chodili neustále kamarádi, abychom šli ven, ale my jsme nechodili za nimi.

Vztah mezi jednovaječnými dvojčaty nechápou ani rodiče. Jejich vzájemný vztah je silnější, než mezi ostatními sourozenci a je i silnější, než k budoucímu životnímu partnerovi. Ne po stránce sexuální, ale psychické. Nepochopení od manželky nebo manžela je časté. Šťastné manželství, přes veškerou snahu je spíše vzácností.
Psycholog znázorňoval sílu vztahů k různým lidem ve společnosti vzdáleností dvou hrníčků od sebe. U rodičů, sourozenců a milenců jsou hrníčky velmi blízko sebe, někdy se až dotýkají, ale u jednovaječných dvojčat se prolínají, což prakticky možné není, ale v rovině psychiky ano. Z toho plynou ty náhody, kdy jsou dvojčata každý jinde, ale zároveň je bolí zuby, přijdou zároveň do jiného stavu, myslí na stejné věci a mají stejné názory, chtějí si zavolat, ale na obou telefonech je obsazeno, protože začali vytáčet telefonní číslo zároveň...
Nevěřím a jsem velkým odpůrcem názorů o přenášení myšlenek na dálku, ale pravdou je, že těch shod u dvojčat je příliš mnoho. Jistě mě namítnete, že vaše dvojčata se perou, že to s jejich vzájemným vztahem není tak vážné. Mohu vás ujistit, že my jsme se prali jak zvířata, ale čím jsme starší tím se máme raději.

Dvojvaječná dvojčata se budou automaticky chovat jak samostatní odlišní jedinci a někdy vás ten rozdíl až zaskočí, zvláště tehdy, když povahové vlastnosti a nadání jednoho je o poznání horší. U jednovaječných dvojčat je vhodné, vyzvedávat dobré povahové vlastnosti u každého z dvojčat zvlášť. Zařídit, aby seděli ve třídě odděleně, zapsat je do různých zájmových kroužků, oblékat je aspoň trochu odlišně, ale to vše ne nátlakem, ale po dohodě.
Všechny děti by měly mít do života stejné startovací podmínky. Tím nemyslím, že by musely mít všechno na stříbrných podnosech, ale rodiče by to i ve skrovných podmínkách měli zařídit tak, aby v budoucnu, až tady nebudou, mezi dětmi nevznikla zášť, že některé bylo více zvýhodněno než druhé.
Přeji vám a vašim dětem co nejméně starosti a hodně radosti. Přeji úspěšné zvládnutí puberty, věřte je prubířským kamenem vaši výchovy. Přeji vašim dětem hodně dětí a vám vnoučat, protože tu opravdovou radost z dětí si užijete až s vnoučaty, nezatíženi existenčními problémy.

Váš Jaroslav Hrozek. 7.4.2002